Inkluzivní vzdělávání je pedagogický přístup, jehož cílem je zajistit rovný přístup ke kvalitnímu vzdělání pro všechny žáky bez ohledu na jejich individuální potřeby, schopnosti či znevýhodnění. Tento koncept vychází z principu, že každé dítě má právo být součástí běžného vzdělávacího prostředí a rozvíjet svůj potenciál v kolektivu vrstevníků. Za společensky nežádoucí je v inkluzivním vzdělávání považována segregace, tedy oddělování dětí na základě postižení, etnického původu nebo jiných odlišností; místo toho je kladen důraz na úpravy prostředí, výuky a přístupu tak, aby škola dokázala přijmout rozmanitost svých žáků.
Zásadní roli v inkluzivním vzdělávání hrají podpůrná opatření (například asistenti pedagoga, speciální pomůcky či individuální plány), která dětem se speciálními vzdělávacími potřebami umožňují smysluplnou účast ve vyučování. Inkluze však není prospěšná pouze pro děti se zdravotním postižením, poruchami učení či sociálním znevýhodněním, ale i pro ostatní žáky a celou společnost – vede k rozvoji empatie, respektu k odlišnostem, schopnosti spolupracovat a řešit problémy v heterogenním prostředí. Zároveň přispívá ke snižování předsudků a podporuje pocit sounáležitosti všech dětí.
Realizace inkluzivního vzdělávání vyžaduje komplexní změny v přístupu pedagogů, organizaci výuky i nastavení školního systému. V českém školství byly impulsem k rozvoji inkluze například legislativní změny v podobě novely školského zákona z roku 2016, které zakotvily povinnost škol zajišťovat podpůrná opatření pro žáky s potřebou speciální podpory. Přesto realizace inkluze naráží i na praktické problémy – nedostatečné finanční, personální či metodické zajištění, někdy také odpor části učitelů nebo rodičů. Přínosy inkluzivního vzdělávání jsou však zřetelné: přispívá k větší rovnosti ve vzdělávacích příležitostech a vytváří otevřenější a tolerantnější společnost.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)