Inkluzivní vzdělávání představuje přístup k výuce, jehož hlavním cílem je zajistit rovné příležitosti ke vzdělávání pro všechny žáky bez ohledu na jejich individuální potřeby, zdravotní postižení, etnický původ, sociální zázemí či jiné odlišnosti. Kořeny inkluzivního vzdělávání sahají až ke konci 20. století, kdy se v mezinárodních dokumentech, například Salamanské deklaraci UNESCO (1994), začala klást důraz na potřebu rozvíjet školství otevřené všem dětem. Česká republika se k těmto zásadám přihlásila přijetím školského zákona a ratifikací mezinárodních úmluv.
Podstatou inkluzivního vzdělávání je, že primárním místem pro vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) je běžná škola v místě bydliště, nikoliv speciální zařízení. Klíčem k dosažení účinné inkluze je individualizace a diferenciace vzdělávacího procesu, podpora ze strany asistentů pedagoga, využívání speciálních pomůcek a adaptace výukových metod. Inkluzivní třídy přispívají k rozvoji empatie, respektu a sociálních dovedností všech žáků, mají však vysoké nároky na pedagogickou práci, mezioborovou spolupráci a často i na materiální zajištění školy.
Přínosy inkluzivního vzdělávání spočívají nejen v lepším uplatnění dětí se SVP ve společnosti, ale i v rozvoji celého kolektivu směrem k otevřenosti, solidaritě a toleranci. Výzkumy ukazují, že většina dětí se SVP dokáže v běžné škole s potřebnou podporou dobře rozvíjet. Inkluze však představuje komplexní proces, který vyžaduje změnu myšlení všech aktérů vzdělávání, kontinuální profesní rozvoj učitelů a vytváření podpůrného a respektujícího prostředí. Kromě pedagogických aspektů je také nezbytná participace rodičů a spolupráce s dalšími odborníky jakými jsou školní psychologové, speciální pedagogové a sociální pracovníci. Výsledkem je škola, která nejen vzdělává, ale i vychovává k respektu a začlenění všech členů společnosti.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)