Inkluzivní vzdělávání představuje koncept, jenž usiluje o začlenění všech žáků, bez ohledu na jejich individuální rozdíly, potřeby či handicapy, do klasického vzdělávacího proudu. Opírá se o filosofii rovnosti šancí a odmítání segregace ve školství, přičemž jeho cílem je vytvářet podmínky pro to, aby každý žák mohl dosáhnout svého osobního i studijního maxima v rámci běžné třídy. Na rozdíl od integračního modelu, jenž upřednostňuje přesun dítěte s postižením do běžné školy při ponechání většiny odpovědnosti na samotném žákovi, inkluze se snaží proměnit prostředí vzdělávání a přizpůsobit jej rozmanitým potřebám všech zúčastněných.
Vědecké výzkumy potvrzují, že inkluzivní vzdělávání přináší benefity nejen dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, ale i ostatním žákům. Dochází zde k rozvoji empatie, tolerance a schopnosti spolupracovat s lidmi s různými schopnostmi a odlišnostmi. Dále se ukazuje, že vyučující v inkluzivních třídách častěji volí inovativní a diferencované pedagogické přístupy, které mohou podpořit růst celé skupiny. Systémové začleňování však vyžaduje dostatečnou podporu – například asistenty pedagoga, speciální vzdělávací plány nebo průběžné vzdělávání učitelů.
Implementace inkluzivního vzdělávacího modelu přináší celou řadu výzev. K nim patří například potřeba změny postoje učitelů i celé společnosti, přizpůsobení prostředí i výukových materiálů, stejně jako zajištění dostatečných finančních a personálních zdrojů. Kritici namítají, že při nedostatečné podpoře může docházet k nedorozuměním nebo k tomu, že některé děti s výraznějšími specifickými potřebami nedosáhnou potřebného rozvoje. Přes tyto výzvy se však inkluzivní vzdělávání profiluje jako progresivní směr, jehož cílem je respektovat diverzitu žáků, podporovat jejich plné začlenění do společnosti a připravovat je na život v otevřeném a pluralitním světě.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)