Inkluzivní vzdělávání představuje přístup k organizaci a realizaci vzdělávacího procesu, který zaručuje rovnoprávné podmínky všem dětem bez ohledu na jejich individuální potřeby, schopnosti, sociální zázemí či zdravotní stav. Základem tohoto konceptu je přesvědčení, že každý žák má právo být vzděláván v běžné škole, pokud je to možné a vhodné, a že rozmanitost mezi žáky obohacuje všechny účastníky vzdělávacího procesu. Inkluze představuje přirozený vývoj vzdělávacího systému směrem k větší otevřenosti, toleranci a respektu k odlišnostem.
Hlavními principy inkluzivního vzdělávání jsou individualizace, participace a spolupráce. Individualizace znamená, že výuka i hodnocení žáků jsou přizpůsobeny jejich jedinečným potřebám a možnostem. Participace znamená aktivní zapojení všech žáků do hlavního proudu výuky i do života školy, což napomáhá jejich sociálnímu začlenění. Spolupráce je klíčová na úrovni pedagogů, asistentů pedagoga, rodičů, odborníků či samotných žáků. Inkluzivní prostředí je podporováno například diferencovanou výukou, vytvářením podpůrných opatření (např. asistenta pedagoga, speciálních pomůcek), změnou klimatu školy i úpravami fyzického prostředí.
Výzkumy dlouhodobě potvrzují pozitivní dopad inkluzivního vzdělávání nejen na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, ale i na třídu jako celek. Inkluze rozvíjí sociální dovednosti, empatii, toleranci a připravuje děti na život ve společnosti plné různorodosti. Nicméně její implementace přináší výzvy v oblasti dostatečného zabezpečení podpůrných opatření, edukace pedagogů a změny postojů ve společnosti. Přes tyto obtíže je inkluzivní vzdělávání vnímáno jako nejprogresivnější forma naplňování práva na vzdělání a je podporováno řadou mezinárodních dokumentů, například Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením či Deklarací z Salamanky.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)